Ve druhém díle seriálu, který je věnovaný našim klubovým osobnostem, jsme vyzpovídali Petra Šediváka – stříbrného z ME v roce 1989 z Helsinek a dvojnásobného účastníka Olympijských her. Již 30 let pracuje jako mikrobiolog u ochranné služby policie ČR, kde dohlíží na nejchráněnější osoby v zemi. Zde byl u založení velmi úspěšného českého reprezentačního policejního družstva se kterým ,,posbíral“ řadu medailí ze světových i evropských šampionátů. S blížícími se Olympijskými hrami zavzpomínal na svoje zážitky ze Soulu i Barcelony – z živého vystoupení Freddieho Mercury s Monsterat Caballé při zahajovacím ceremoniálu má dodnes husí kůži a Lukáši Krpálkovi věří do příštích OH. Judo mu dalo dle jeho slov takřka vše – urputnost, manželku, ale i vědomí, že není v životě nic zadarmo. To dokázal vštípit i oběma svým dcerám, které se s životními výzvami úspěšně perou jako on.

Co dnes živí bývalou legendu čs. juda a naší klubovou ikonu?

No.. já už jsem bezmála 30 let u ochranné služby Policie ČR, vzhledem k tomu, že se mi podařilo při judu vystudovat, tak mohu vykonávat svoji profesi mikrobiologa. Realizujeme tedy dohled nad potravinovým řetězcem za použití nejnovějších metod, identifikaci rizik, atd. pro chráněné osoby. Nastupoval jsem sem např. s Jirkou Sosnou. V dnešní době už je tu judistů celá řada: např. bratři Veselí a Knápkové, prošli tudy i Martin Hubinka, Roman Chynoranský, Jan Zumr a další. V kolektivů judistů jsem s Jirkou Sosnou a Martinem Hubinkou v realizačním týmu juda Policie ČR a zúčastňujeme se mezinárodních šampionátů a turnajů. Dosáhli jsme v minulosti významných úspěchů – od mistrů Evropy, přes medaile na MS. Musím jmenovat i ženy, např. Pavlína Prollová, která je suverénní stálicí.

Co tedy všechno spadá pod Vaši činnost u ochranné služby Policie ČR?

Konkrétní popis činností našeho útvaru by neměl být asi úplně veřejnosti znám. Když někdo vidí osobního ochránce např. VIP osoby jako je Tomáš Veselý (dlouholetý člen USK PRAHA, reprezentant ČR) – to je jen špička ledovce. Za tím se odehrává práce širší skupiny lidí. Jsou tam řidiči, lidé, kteří se starají o pyrotechniku, další dílčí bezpečnost, podporu, a např. i právě hygienicko-toxikologický útvar, aby nedošlo k ovlivnění zdraví či života. Když se podíváme např. do zahraničí, tak můžeme vidět třeba u Skripala či Litviněnka, že riziko zkrátka existuje. Je potřeba ho ale rozdělit na případ, kdy k tomu může dojít čistě z nedůslednosti, např. v podobě zkaženého masa, které vyvolá salmonelu nebo situaci, kdy má na něčem zájem třetí osoba – to je samozřejmě závažnější.

Jak jste se k této práci dostal?

V roce 1987 jsem dokončil školu, následoval rok na vojně v Dukle a ještě na podzim se mně podařilo udělat rigorozní zkoušky –tedy doktorát. Po vojně a OH v Soulu v roce 1988 jsem začal dělat kandidaturu (cíl CSc) ve Výzkumném ústavu farmacie a biochemie. Ústav byl převeden na jinou formu výzkumu a nepodařilo se mně úspěšně studium dokončit. V roce 1991 jsem přešel k Ochranné službě Policie ČR. O rok později pak přišla olympiáda v Barceloně, k této práci jsem tedy nastoupil ještě za sportovní kariéry, podobně to měl i Strom (Jiří Sosna).

Pojďme tedy ještě o krok zpátky k Vašim studiím. Byl jste pilný student?

V 15 letech mě nevzali z osmé třídy na gymnázium, neboť otec nebyl politicky pohodlný. Z deváté třídy se mi už nechtělo riskovat, tak mě bratři Jáklové vytipovali jako vhodného adepta a přivedli rovnu na Folimanku, která se akorát nově otevírala. Psal se rok 1977 a já jsem tedy automaticky nastoupil na sportovní gymnázium Nad Štolou, bydlel jsem na koleji. Po maturitě mě to táhlo k biologii, dělal jsem zkoušky na VŠ, ale bohužel skončil pod čarou, psalo se odvolání a bylo mi nabídnuto studium na učitelské fakultě oboru chemie/fyzika, což nikdy společně s matikou nebyly moje předměty. Bylo mi slíbeno, že po roce zde mě převedou na moje vysněné studium, takže jsem se to musel vše naučit, slezly mi všechny vlasy, ale dal to. Následoval tedy opět prvák, ale už tam, kde jsem chtěl být. No a nakonec zmíněný doktorát a kandidatura ve ,,výzkumáku“.

V období konce Vašich studií už se pomalu blížíme k OH 1988 v Soulu, získal jste 7. místo, Jirka Sosna prohrál o bronz, Pavel Petřikov st. se dostal do čtvrtfinále…

Řekl bych, že v tomto roce jsme měli všichni extrémně natrénováno. Nedopadli jsme úplně blbě. Jsem přesvědčen, že Strom neměl o 3. místo prohrát, Pája rovněž prohrál nešťastně a já na praporky. Rok na to pak na ME se nám dostalo satisfakce, já se Stromem stříbrní, Pája bronzový.

Jak vzpomínáte na atmosféru Olympijských her?

To bylo neskutečný. Zkrátka úplně něco jiného než ostatní šampionáty. Pamatuji si v Soulu, že jsem běžel po pláži, shazoval jsem… a najednou proti mně někdo běží… říkám si, kdo to je… a najednou zjistím, že boxer. Já jsem chodil pravidelně běhat s kormidelníkem Ptáčkem, člověk zjistil, že v tom zkrátka není sám a držíme při sobě. V olympijské vesničce člověk poznal i zástupce těch ostatních sportů, bylo to zajímavé. Jednoho dne přišel tenista Mečíř, který ten den vyhrál, zeptali jsme se ho, jak to dopadne zítra a on odpověděl: ,,asi to zase vyhraju…“, to samé další den – měl pravdu. Na druhou stranu, ty sporty, které nemají OH jako vrchol – to se mi úplně nelíbí, nemělo by to tak být. Zrovna tak je špatně, že pokud není zrovna OH v judu, tak u nás po něm nikdo ani neštěkne. Vždyť ale na tom MS jsou úplně ti samí lidé jako na OH… jen s tím rozdílem, že olympiáda je jednou za čtyři roky.

Byl něco pro Vás skutečně mimořádný zážitek?

Při zahajovacím ceremoniálu vystoupení Freddieho Mercury s Monsterrat Caballé. U toho se mi až hrnuly slzy do očí. Mráz ,,lezl“ po zádech, atmosféra byla neskutečná. Byli jsme u toho velmi blízko. Kdo se o toto ochudil, ten skutečně přišel o hodně.

Jak se stavěli tehdejší vrcholní státní úředníci z oblasti sportu k výkonům čs. reprezentace juda?

Já jsem zažil Soul (1988) a Barcelonu (1992). Mezitím se to u nás ,,převrátilo“ a to byl – neříkejme šok, ale bylo to jinak za stejných lidí – když to řeknu kulantně. Ti darmožrouti z řad funkcionářů se moc nezměnili. Kolem roku 1991 mi vykradli z auta olympijské oblečení ze Soulu. Bylo mi řečeno od pojišťovny, že mi to uhradí, když na to budu mít papír. Šel jsem na olympijský výbor, kde seděl člověk, který s námi byl jako funkcionář v Soulu. Začal na mě řvát, že co si to dovoluji připomínat nějaký Soul, kde jsme reprezentovali komunistické Československo? Dozvěděl jsem se, že jsem kolaborant, kterému nešlo o svůj sportovní výkon, ale o to, abych prezentoval tento zhovadilý režim. Pochybuji, že kdokoliv z českých sportovců na OH v Soulu něco takového měl v hlavě, maximálně ti funkcionáři. Další vzpomínku na jednoho takového funkcionáře mám z roku 1988, když nás tehdejší vysoce postavený státní úředník ve sportu – pan Poledník seřval, že na té olympiádě jsme zklamali, jestli jsme nemohli trochu více napnout svaly a dát více bodů či gólů?

Byl jste známý svým shazováním do váhové kategorie…

Za nás se zakázala diuretika. Takže ti před námi měli výhodu, že na ty poslední deka si lehli do postele, spolkli tabletu a ,,došlo to…“, my jsme se museli protrápit, poslední dny byly šílený, člověk se budí v noci, zdá se mu o poušti. Člověk bez jídla se obejde, ale to pití je hrůza. Vždy jsem věděl, že ve středu musím mít max tři kila přes, pak už to bylo dobré. Měli jsme zažité běhat na kávu. Takže kávu, acylpyrin, navléknout se do hadrů a vyběhnout. Vždy úplně do zničení, zpáteční cestu už jsem většinou částečně došel. Poté, co jsem přišel domů, manželka na mě hodila deku do postele. Poté následoval čaj s rumem. Den před závody vždy špagety a trochu piva.

Jaké je vaše srovnání s dnešním judem? Je jiné?

Když jsem začínal, existovalo víceméně jen waza-ari, dnes se to k tomu vrací. Nejsem si úplně jistý, jestli je správně, že nejsou yuka a koky, u těch lehkých vah je to tak specifické… jsou to zkrátka ,,pavouci“ a tam hodit na záda je hrozně těžký. Menší bodové ohodnocení tak mělo smysl. Když zápasy rozhodují tresty, nelíbí se mi to. Chápu snahu o zatraktivnění, ale ne takto. Když se pere Krpoš s někým, kdo má přes 150kg, tak mají někteří lidé tendenci říkat: ,,vždyť on nic nedělá, jen tam stojí..“, já jim vždy odpovídám, ať si to jdou zkusit… a tady převážně vždy vidím právě ty tresty. Další je to, že se zakázalo chytat za nohy. Nevím.. já jsem dělal kouči maki komi… Jigoro Kano to vymyslel a teď se to nesmí používat. Za mě opět chyba. Každopádně, co je rozdíl, tak určitě v lehkých vahách se judo zrychlilo a řekl bych, že v té těžké je dnes judo hezčí a více to padá.

Po skončení kariéry v roce 1992 jste postupně začal závodit na policejních turnajích, šampionátech, atd. Kde jste vzal k tomu motivaci?

Já jsem se od roku 1989 pral ligu v Rakousku, to pokračovalo i po skončení kariéry, musel jsem se tedy nějak udržovat. Šéf tamějšího oddílu byl zároveň reprezentační trenér policejního juda. Přes toho jsme se tedy dostali k tomu, že jsme založili českou platformu a

začali jezdit. Uspořádali jsme třeba i vzájemné zápasy Česko vs Rakousko. V Budějovicích byly pravidelně závody policajtů, kde se sjíždělo cca 10 států. Ano, je pravdou, že ty, které jsem potkával na světových turnajích, se obvykle ve veteránských soutěžích neobjevují, ale to nemění nic na tom, že kvalita především ve světových soutěžích veteránského juda je extrémně kvalitní. Vždyť 2., 3. nebo čtvrtý Japonec jsou stále velmi dobří judisté. Podařilo se nám s panem Sosnou dosáhnout na mistrovství Evropy na zlaté medaile a to v Praze, kdy nám a mě poprvé zahráli českou hymnu, jsem na to hrdý. Doposud na MS veteránů se bohužel už tak dobře nedaří a výsledky jako vicemistr světa, popřípadě 3. místo na MS Masters je sice hezké, ale není to ta zlatá.

Co Vám všechno judo dalo?

Musím říct, že mi dalo asi dost možná všechno. V tom mládí a ve studentských letech zřejmě tu urputnost a to nevzdání se i když výsledek je nejistý, ale především tu skutečnost, že bez jakékoliv práce nejsou koláče a že tedy bez toho tréninku a odříkání nic nedokážeš. Musím říct, že judu jsem i vděčný za to, že jsem si našel manželku, se kterou jsem dodnes, neboť při ubytování na kolejích dnešního USK Praha jsem našel atletku A s tou jsem – jak jsem říkal, do dneška. Musím říct, že se domnívám, že i moje dcera možná přežila díky judu, neboť jako mistryně České republiky v judu žen – byť v té době byla ještě dorostenkou – se v mládí naučila zřejmě velmi dobře padat a při pádu z koně, kdy se přes ní převalil, to odnesla pouze otřesem mozku a žádnou zlomeninou. I druhá dcera, která sice se věnovala judu jen krátkou dobu, pochopila stejně jako všichni kolem juda, že bez poctivého tréninku a bez odříkání není víceméně úspěchu a dnes je úspěšnou hráčkou na saxofon. Nevzdala žádnou soutěž.. a často se probojovala díky své houževnatosti až do konce. Stejně jako první dcera se do dnešní doby nebojí fyzického napadení a je si vědoma toho, že je schopna díky zkušenostem z mládí – a tedy i juda – se případnému napadení úspěšně bránit

Co budete přát Davidovi Klammertovi a Lukáši Krpálkovi na OH v Tokiu?

Nejvíce bych si přál, aby tam s nima byl i ten malý David, ale to bohužel už nejde. Čím více lidí tam od nás pojede, tím větší je šance, zkrátka se to potencuje. Krpoš měl v Riu obrovskou podporu obecenstva, tady nebude, což je škoda, Češi by na něj šli. Další hrozba je určitě ten Rinner. To si budeme samozřejmě přát, aby nebyl s Krpošem v prvním kole. Každopádně v judu předvídat je strašně těžké. Když jsem se ptal před lety na OH krasobruslařů Foltána s Holou jak dopadnou? Odpověděli mi: ,,no, asi pátí“. Přijeli z té jedné velké světové soutěže a byli skutečně pátí, dokážou to odhadnout.. ví, jak budou rozhodčí asi tak bodovat… ale v judu? To prostě nejde.

Lukáš Krpálek ohlásil ještě útok na OH v Paříži v roce 2024, bude mu 34 let. Co na to říkáte?

Dle mého názoru lehčí váhy odcházejí sportovně dříve. U těch těžších je delší životnost. Krpoš je přírodní úkaz, tím nechci znehodnocovat práci trenérů, bez které by to opravdu nešlo – jsme technický sport a to se musí někde naučit pěkně od základů až k mistrovství, ale zde, myslím, je i stěžejní genetický materiál. Já si myslím, že to vydrží. Další OH jsou už za tři roky, kvalifikace se rozjede za chvilku, věřím v to.

Zapsal: Erik