Robert Van de Walle, tvrdý dříč a velký srdcař z Belgie

24. 6. 2020 Jan Čermák

Robert Van de Walle, tvrdý dříč a velký srdcař z Belgie

Další v řadě z těch, jejichž jméno pro judistickou mládež dneska možná zazní poprvé.

Moje generace si ho pamatuje jako vyrýsovaného atleta, na každém tréninku zbroceného potem, pro kterého randori byla radost. Zažili jsme jej na soustředěních a viděli v Praze  zvítězit v roce 1988 na tehdejším Poháru osvobození, pořádaném u nás, na Folimance, kdy tak získal jednu z 43 medailí z mezinárodních turnajů. Z toho jich bylo 28 zlatých.  Bojoval v kategorii do 95kg, ale utkal se nejednou na vrcholných soutěžích i v absolutce, kde ostře vzdoroval nikomu menšímu, než byli Yamashita a Saito. Sváděl boje s Angelo Parisim z Francie, Dewey Mitchellem z USA, Tengizem Chubulurim a Shotou Chabarelim z tehdejšího Sovětského svazu, s Polákem Wojciechem Reszkem a také s Jiřím Sosnou zápasícím tehdy za Československo, s nímž Van de Walle prohrál v semifinále MS 1989 v polotěžké váze.  Jirka Sosna nakonec skončil pátý, jeho semifinálový soupeř zvítězil nad Francouzem Stéphane Traineauem v boji o bronz.

Neměl to v dětství a mládí zadarmo a možná to byl stimul k jeho pracovitosti a cílevědomosti. Brzy mu zemřela matka a s otcem jim to doma neklapalo. Útočiště hledal často v tělocvičně, nebo trávil čas na ulici raději než doma. Po čase se ocitnul v belgickém Namuru, kde našel azyl v rodině kamaráda. Od 18 let dělal judo na vrcholové úrovni a postupem času se dostal na pobyty do Japonska, kde si osvojil tvrdé trénování a to ho provázelo celým jeho aktivně sportovním životem. Přestože měl svůj styl, od Japonců se naučil hodně po všech stránkách, nejen technických. V dobách, kdy velkou roli hrály chvaty prováděné chytáním za nohy, dnes zapovězené, porážel některé soupeře ze světové špičky na Morote-gari, Sukui-Nage, Te-Gurumu. Těmi byl pověstný, ale měl celkem širokou škálu jiných zbraní, zejména Soto-Maki-Komi, Harai-Goshi, Uchi-Matu.  Když vyhrál, vždycky se hodně usmíval a vždycky se velkoryse pozdravil s oponentem. To druhé dělal i když prohrál.  Robert byl neuvěřitelně disciplinovaný a také tím, čemu se jednoduše říká „tvrďák.“ Nakládal si co se dalo a nikdy zásadně nefňukal. Věděl co chce a šel si za tím. Něčeho dosáhl, něčeho ne, ale jedno je jisté. Udělal pro to své maximum. Byl a stále je velmi lidský, vstřícný, slušný na tatami ke všem bez rozdílu pásku a výkonnosti. S tím mám svou vlastní zkušenost.

Nevím zda to ještě platí, ale dlouho byl v Evropě rekordmanem v držení počtu medailí z velkých a významných světových turnajů. Jeho nejcennějším skalpem je olympijské zlato z roku 1980 z Moskvy, kde k nelibosti domácích fanoušků porazil ve finále svého velkého rivala Tengize Chubuluriho. Ten mu to oplatil o rok později v Maastrichtu, kdy mu Chubuluri vzal titul Mistra světa šest vteřin před koncem. MS nevyhrál nikdy, přestože měl 7 medailí a dvakrát byl ve finále. Je pravdou, že RvW měl občas slabinu v technicko-taktickém vedení boje a některá důležitá utkání prohrál hrubkami v závěrech. Přesto jich vyhrál hodně. Byl ve své době prakticky většinou jediným Belgičanem startujícím na světových soutěžích. Bylo mu 38 let, když se vydal na OH do Barcelony a se ctí obsadil úžasné 7. místo.

Je každého věcí, kde a jak se inspiruje a kde hledá příklady, vzory. Někdo u Japonců, někdo u Kavkazanů, Korejců. Pokud si někdo z mladších chce vzít za motivaci něčí kariéru a zejména přístup k tréninku od Evropana, pak Robert van De Walle je naprosto zaručeným tipem. Od jeho tehdejších současníků, ani od těch, které později trénoval, mentoroval a motivoval jsem nikdy na jeho adresu nezaznamenal nic jiného, než uznání. Právem.

Zapsal: Čermoš

Zdroj (Source)  video: YouTube

Zdroj (Source) foto: Google

 

Medailon

 

Finále na OH v Moskvě 1980

 

O bronz na OH v Soulu 1988